„ZOO CHYBU NEUDĚLALA“ (REAKCE PETRA FEJKA)

Publikoval Jan Tippman dne 25. 1. 2008, 17:02 v kategorii Aktuality

Petr Fejk, ředitel Zoo Praha: „Dovolte mi zareagovat na články a prohlášení, která se v poslední době objevují na fyzických i internetových stránkách časopisu Font a která negativně komentují zrušenou veřejnou soutěž o návrh nového loga Zoo Praha.

Jejich autorem je většinou pan Ondřej Kafka, člen redakční rady časopisu a mluvčí nedávno založené Unie grafického designu. Obsahově jeho texty čerpají jednak ze stížností účastníků soutěže na fakt jejího zrušení, jednak z cca dvouhodinového rozhovoru, který jsem panu Kafkovi v této věci osobně poskytl. Protože však to, jak rozhovor interpretuje, nekoresponduje s tím, co jsem říkal, pokusím se postup zahrady vysvětlit sám.

Předně nechápu, v čem je postup Zoo Praha při hledání nového loga nešťastný nebo nedůvěryhodný. Vyhlásili jsme veřejnou, zcela otevřenou soutěž o návrh, do které se mohl přihlásit každý. Zároveň jsme postupovali podle Zákona o zadávání veřejných zakázek, aby byly peníze na odměny a samotnou vítěznou zakázku použity naprosto transparentně. Pro zajištění profesionálního a bezchybného průběhu soutěže jsme si najali odborné organizátory a k posuzování návrhů pozvali do poroty odborníky na firemní komunikaci, výtvarníka a zástupce pražského Magistrátu a Zoo Praha. Já jsem se celého procesu nezúčastnil až do okamžiku komunikace s porotou nad jejími závěry.
Na mě čekalo jen konečné rozhodnutí vybrat-nevybrat, zrušit-nezrušit. Porota se shodla na závěru, že soutěž nepřinesla žádný výrazný tvůrčí počin, který by zahradě doporučila jako nové logo. Ze stejného důvodu se shodla i na nestanovení pořadí. Na základě toho jsem soutěž zrušil.

Podobných soutěží organizujeme v zoo každý rok několik – na stavební zakázky, na dodávky služeb, na návrhy. Včetně soutěží zrušených. Nikdy jsem se však nesetkal s tak přecitlivělou reakcí. Tato reakce možná některé profesní kolegy vzájemně sbližuje, vůči zoo však není fér.

Zatímco my v zoo jsme před vyhlášením soutěže leželi v Zákoně o zadávání veřejných zakázek několik dní, nikdo z kritiků, včetně pana Kafky, ho vůbec nebere v úvahu. Nelze nám vytýkat chyby z profesního nebo lidského hlediska, když nám náš postup od a do z ukládá Zákon. Ten umožňuje 1) stanovit pořadí a odměnit první tři nabídky, 2) poté s vítězem (popř. nejvýše umístěným) uzavřít smlouvu na logo za nabízený honorář. Když si však v soutěži logo nevyberete, Zákon vám neumožňuje vyplácet účastnické odměny. Soutěž musíte zrušit. Pokud ovšem nechcete vyplácet kvůli odměnám i honorář za logo, které nepoužijete. V takové situaci můžeme diskutovat o kvalitě Zákona, nikoli však o kvalitě postupu zoo.

I kdyby však byl příslušný Zákon dotaženější, právo ke kritice by účastníkům soutěže nedával. Zoo si v podmínkách soutěže vyhradila právo na její zrušení a na tyto podmínky každý z účastníků dobrovolně přistoupil. Považovat zrušení soutěže za hazard s důvěrou účastníků nebo za důvod ke kolektivnímu profesnímu protestu má blíže k vydírání než k objektivitě.

Texty pana Kafky navíc vyvolávají dojem, že bylo na soutěži od začátku všechno špatně – zadání, porota, důvody k jejímu zrušení, a dokonce arogance ředitele, který chce o všem sám rozhodovat. A nabízejí nejen zoo, ale i ostatním diletantům v čele státních a městských institucí profesionální pomoc Unie grafického designu, jíž je mluvčím. Po dvou hodinách trpělivé komunikace s panem Kafkou se však obávám, že této pomoci nevyužiji. Je totiž vedena přesvědčením, že loga firem by vlastně měli zadávat, vytvářet, posuzovat a nakonec o nich i rozhodnout grafici. A to si jednoduše nemyslím.

Nesdílím názor pana Kafky, že v logu požadovaný motiv koně Převalského byl chybou zadání soutěže. A to jen proto, že se jiná zvířata výtvarníkům lépe kreslí. Nesdílím ani kritiku složení poroty. Dominantní zastoupení odborníků na firemní komunikaci je větší zárukou dobré volby loga, než obnášejí samotní výtvarníci. Neboť logo musí mít nejen výtvarný, ale především komunikační a marketingový potenciál. Zcela nepochopeno pak zůstalo mé zdůvodnění, proč si vlastně zoo žádný z návrhů nevybrala. Oficiální důvod uvedený v naší tiskové zprávě, že „žádný z předložených návrhů nesplnil požadavky a nároky zadavatele“, pan Kafka nepřijal s tím, že většina návrhů vše, co podmínky soutěže požadovaly, přece obsahovala. My však soutěží o návrh loga hledali víc než jen splnění podmínek. Hledali jsme výrazný tvůrčí počin, dílo s originálními, nadčasovými, výjimečnými parametry. V proběhlé soutěži jsme to porota ani já nenašli a nerozumím snaze některých účastníků nebo Unie grafického designu přesvědčit nás o opaku. Mám dokonce za to, že nám jdou naše vysoké ambice a nároky ke cti. Není důvod vidět v nich neúctu k tvůrcům nebo dokonce k profesi jako takové. A stejně tak není důvod vidět chybu nebo aroganci v tom, když ředitel při tom plní úlohu ředitele. Odpovědnost za řízení podniku ze mě totiž v tomto ani v jiném případě žádná komise, porota či profesní sdružení nesejme.

K celé „kauze“ mám ještě jednu osobní poznámku. Málokterá instituce, natož v neziskovém sektoru, dala v posledních letech najevo takový respekt ke kvalitní grafické práci, jako právě Zoo Praha. Výsledkem toho nakonec je, že sami výtvarníci začali zahradu peskovat, co má a co nemá správně dělat. A Unie grafického designu, tedy sdružení veskrze tvůrčích lidí, dokonce paradoxně dojde k závěru, že bez sjednocujících manuálů, profesních komisí a mnohastránkových návodů nelze pro firmu najít kvalitní vizuální styl. Úspěch pražské zoo posledních 10 let však svědčí o opaku. A byl zřejmě o to výraznější, oč víc se odlišoval od zaběhnutých postupů a klišé. Byl totiž úspěchem živé lidské kreativity a té já věřím rozhodně víc než sebeobsáhlejším manuálům. Myslím, že okruh výtvarníků kolem Unie a pana Kafky dělá svému oboru a kolegům spíše medvědí službu. Tím spíš budou-li se snažit i ostatním podnikům ochotným spolupracovat s designéry vnutit roli nesvéprávných diletantů, kteří bez asistence té či oné zájmové profesní skupiny vlastně vůbec nevědí, co chtějí.

Na úplný závěr chci všechny účastníky soutěže ubezpečit, že si jejich účasti v soutěži vážím a že si práce na návrzích podle mě zasloužila stanovení pořadí a udělení odměn pro první tři umístěné. A budou-li jejich profesní sdružení napříště orientovat svůj zájem na změnu příslušné legislativy, jež mě při organizaci soutěže svazovala, z duše rád tuto iniciativu podpořím.“